ČERVEN 2004

Pravidla hry

Muž, který chtěl zabít mladou ženu sedící vedle mě, byl asi tři čtvrtě míle za námi, když jsme toho dusného rána projížděli poklidnou krajinou tabákových a bavlníkových polí.

Pohled do bočního zrcátka odhalil kousek auta, které se pohybovalo rychlostí přiměřenou okolní dopravě, a řídil ho muž, který se od pohledu nijak nelišil od další stovky řidičů, kteří po této nedávno opravené dálnici projížděli.

„Důstojníku Fallowe?“ začala Alissa. Pak dodala, tak jak jsem jí poslední týden připomínal: „Abe?“

„Ano.“

„Pořád je za námi?“ Viděla můj pohled.

„Ano. Stejně jako naše záloha.“ Dodal jsem, abych ji uklidnil. Můj protégé byl za zabijákem, ve vzdálenosti dvou nebo tří aut. A nebyl jediný z naší organizace, kdo byl na práci přidělen.

„Dobře,“ zašeptala Alissa. Přibližně třicetiletá žena dělala práskačku proti vládnímu dodavateli, který dělal spoustu zakázek pro armádu. Společnost si skálopevně stála za tím, že neudělala nic špatného a tvrdila, že vyšetřování vřele vítá. Ale před týdnem se Alissu někdo pokusil připravit o život a jelikož jsem v Braggách sloužil s jedním ze starších důstojníků , zavolali mě, abych jí poskytl ochranu. Jako šéf organizace už nedělám moc v terénu, ale abych řekl pravdu, docela rád jsem se dostal ven. Můj typický den zahrnoval deset hodin za stolem v naší Alexandrijské kanceláři. A za poslední měsíc se to spíš blížilo dvanácti nebo čtrnácti, jelikož jsme řídili ochranu pěti informátorů ze světa vysoce organizovaného zločinu, než jsme je předali ochraně svědků, aby jim provedli změnu vizáže.

Byl to dobrý pocit, být zpátky v sedle, i když jenom na týden.

Zvolil jsem na mobilu rychlé vytáčení, abych zavolal mému protégé.

„Tady Abe,“ řekl jsem do handsfree. „Kde je teď?“

„Asi tak půl míle. Jede pomalu.“

Útočník, jehož identitu jsme neznali, seděl v nevýrazném Hyundai sedan, šedé barvy.

Jel jsem za náklaďákem, který mohl mít něco přes pět metrů, s nápisem Karolínská společnost na zpracování drůbeže na boku. Byl prázdný a řídil ho jeden z našich lidí. Před ním jelo další auto, stejné jako to, které jsem řídil já.

„Zbývají dvě míle do výměny,“ řekl jsem.

Potvrdily mi to čtyři hlasy, skrz čtyři zabezpečené komunikační porty.

Odpojil jsem se.

Aniž bych se na ni podíval, řekl jsem Alisse: „Bude to v pořádku.“

„Já jenom…“ řekla šeptem. „Nevím.“ Utichla a zaměřila pohled do bočního zrcátka, jako kdyby muž, který ji chtěl zabít, byl přímo za námi.

„Všechno jde podle plánu.“

Když se nevinní lidé ocitnou v situaci, která vyžaduje přítomnost a ochranu od lidí, jako jsem já, jejich reakcí je častěji zmatek, než strach. Vlastní smrtelnost je těžké přijmout.

Ale chránit lidi, starat se, aby přežili, je práce jako každá jiná. Pravidelně jsem to opakoval jak mému protégé, tak ostatním v kanceláři, a zřejmě je doháněl k šílenství jak pravidelností, tak nezáživným tónem mého sdělení. Ale říkal jsem to, protože na tento fakt nesmí zapomenout, nikdy. Je to práce s přísnými pravidly, které se musíme naučit stejně, jako chirurgové, když pečlivě řežou do masa nebo piloti, když bezpečně drží tuny kovu ve vzduchu. Všechny techniky byly léty zdokonalovány a fungují.

Práce...

Samozřejmě, byla také pravda, že útočník, který byl v tuto chvíli za námi a chtěl zabít ženu, která vedle mě seděla, považoval svůj úkol také za práci. Tím jsem si byl jistý jako nikdy. Myslel to stejně vážně jako já a studoval veškeré postupy stejně pečlivě, jako já ty své, byl chytrý, jak hodnotou IQ tak selským rozumem, a měl nade mnou výhody: na jeho pravidla se nevztahovaly moje omezení  - Ústava a zákony k ní se vztahující.

Ale stejně, věřím, že je výhoda být v právu. Za všechna léta, co dělám tuhle práci, jsem nikdy žádného z mých zákazníků neztratil. A rozhodně jsem nehodlal ztratit Alissu.

Práce... To znamenalo zůstat klidný jako chirurg, klidný jako pilot.

Alissa samozřejmě klidná nebyla. Dýchala ztěžka a žmoulala si rukáv, zatímco upřeně sledovala ohromnou magnolii, kterou jsme právě míjeli a která předvídala blízkost ořechového nebo kaštanového lesa rozléhajícího se kolem bavlnového pole. Neklidně si pootáčela náramek na zápěstí – dárek, který si dala k posledním narozeninám.  Chvíli se zahleděla na šperk a pak na své dlaně, zalité potem, a položila si ruce na tmavě modrou sukni. Co byla pod mou ochranou, nosila Alissa pouze tmavé oblečení. Bylo to krytí, ale ne proto, že byla cílem profesionálního zabijáka; šlo o její nadváhu, se kterou se potýkala už od puberty. Věděl jsem to, protože jsme jedli společně, a v těch chvílích jsem byl přímým svědkem vnitřní bitvy. Občas o svých problémech s nadváhou i mluvila. Někteří zákazníci se nepotřebují nebo nechtějí kamarádit. Jiní, jako Alissa, to potřebují. Nevedu si v té roli moc dobře, ale snažím se a většinou to zvládám.

Projeli jsme kolem cedule. Výjezd byl míli a půl před námi.

Práce vyžaduje jednoduchý, ale chytrý plán. V této části úkolu nesmíte být přehnaně reaktivní, a ačkoliv nesnáším slovo „proaktivní“ (k čemu je to vůbec opak, k antiaktivní?) tak to vlastně vyjadřuje, co děláme. V tomhle případě jde o to, abychom Alissu bezpečně dovezli k jejímu státnímu zástupci. Navíc jsem potřeboval udržet útočníka ve hře. Můj protégé ho sledoval už několik hodin, dobře jsme tedy věděli, kde je a mohli ho kdykoliv sebrat. Ale kdybychom to udělali, kdokoliv, kdo ho najal, by prostě zavolal někomu jinému, aby práci dokončil. Chtěl jsem ho udržet na cestě po větší část dne – dost dlouho na to, abychom dostali Alissu do kanceláře státního zástupce a uveřejnili v prohlášení dostatečné množství informací, aby už nebyla v nebezpečí. A jakmile bude po svědectví, útočník už nemá žádný důvod eliminovat svědka.

Plán, se kterým jsem přišel s pomocí mého protégé, byl, že teď předjedu náklaďák s Karolínskou drůbeží a zařadím se před něj. Útočník bude muset zrychlit, aby nás neztratil z dohledu, ale než se dostane dost blízko, já i náklaďák zároveň vyjedeme z dálnice. Díky zatáčce a zvýšenému úseku cesty, který jsem pro plán vybral, neuvidí útočník moje auto, ale zahlédne návnadu. Alissa pak se mnou dojede velmi komplikovanou cestou do hotelu v Raleigh, kde na nás čekal zástupce, zatímco naše návnada skončí v soudní síni v Charlotte, tři hodiny odsud. Jakmile si útočník uvědomí, že sledoval falešný cíl, bude už pozdě. Zavolá primárnímu pachateli – svému zaměstnavateli – a útok bude nejspíš odvolán. V tu chvíli se objevíme my, zatkneme útočníka a pokusíme se ho vystopovat až k primárnímu.

Výjezd byl asi míli před námi. Pohled do bočního zrcátka: šedý sedan setrvával na své pozici. Náklaďák s drůbeží byl asi třicet stop před námi.

Podíval jsem se na Alissu, ta si teď hrála se zlatým a ametystovým náhrdelníkem. Její matka jí ho dala k sedmnáctým narozeninám, byl dražší, než si jejich rodina mohla dovolit, ale byla to zároveň nevyslovená omluva za to, že nedostala pozvánku na školní ples. Lidé mají tendenci se svěřovat se spoustou věcí, když jim zachraňujete životy.

Zazvonil mi telefon. „Ano?“ Zeptal jsem se svého protégé.

„Objekt se pohnul. Asi dvě stě yardů za náklaďákem.“

„Už jsme skoro tam,“ řekl jsem. „Jdeme na to.“

Rychle jsem předjel náklaďák a zařadil se těsně za návnadu. Řídil ji muž z naší organizace; pasažérem byla agentka FBI, která připomínala Alissu. V kanceláři se celkem bavili, když vybírali někoho, kdo měl hrát mě. Mám poněkud kulatou hlavu a uši, které vyčnívají o něco víc, než by se mi líbilo. Mám kudrnaté zrzavé vlasy a nejsem zrovna vysoký. Takže v kanceláři samozřejmě strávili hodinu nebo dvě improvizovaným hlasováním o tom, který strážník vypadá dost skřítkovitě, aby mě mohl nahradit.

„Status?“ Zeptal jsem se do telefonu.

„Přejel do jiného pruhu a lehce zrychluje.“

Nelíbilo se mu, že jsem zmizel z dohledu.

Ozvalo se, „Počkat... Počkat.“

Připomněl jsem si, abych svému protégé řekl, ať si dává pozor na zbytečnou komunikaci; jak se slova přenášela, mohl vysílání někdo vystopovat. On si to pak velmi rychle vštěpí a zapamatuje.

„Blížím se k výjezdu... Dobře. Jedu.“

Pořád jsem jel asi šedesátkou, ale nasměroval jsem auto do odbočovacího pruhu a prohnal se zatáčkou, ohraničenou třemi hustými stromy. Náklaďák s drůbeží se držel hned za mým nárazníkem.

Můj protégé hlásil, „Dobře. Objekt se ani nepodíval tvým směrem. Má ve výhledu návnadu a zpomaluje zpátky na limit.“

Zastavil jsem na červené na křižovatce mezi boční cestou a Route 18 a pak jsem zabočil vpravo. Náklaďák zatočil doleva.

„Objekt pokračuje ve směru jízdy,“ ozval se znovu hlas mého protégé. „Zdá se, že to vyšlo.“ Jeho hlas byl ledově klidný. Já se sice zvládnu od operací odpoutat, on to ale dokáže dvakrát tak lépe. Zřídka se usmívá, nikdy nevtipkuje a abych pravdu řekl, moc toho o něm nevím, ačkoliv spolu spolupracujeme, často velmi úzce, už několik let. To bych na něm docela rád změnil – jeho zachmuřenost – ne proto, že by mu to pomohlo v práci, v té byl velmi, velmi dobrý, ale prostě proto, že bych byl rád, aby v tom, co děláme, nacházel větší potěšení. Snaha držet lidi v bezpečí může být docela uspokojující, dokonce radostná. Hlavně když se jedná o ochrany rodin, což děláme docela často.

Řekl jsem mu, aby hlásil změny a odpojili jsme se.

„Takže,“ ozvala se Alissa, „jsme v bezpečí?

„Jsme v bezpečí,“ řekl jsem jí, a zvýšil rychlost na padesát, ačkoliv tu byla zóna čtyřiceti pěti. Za patnáct minut už jsme kličkovali po silnici, která nás měla zavést na předměstí Raleighu, kde jsme se měli setkat se státním zástupcem.

Obloha byla zatažená a výhled se zřejmě po dlouhá léta nezměnil: malé farmářské domky, chaty, přívěsy a motorová vozidla, která už měla namále, ale po dobrém ošetření a s trochou štěstí stále fungovala. Čerpací stanice, kde se prodávala značka, o které jsem v životě neslyšel. Psi, kteří si lenivě vybírali blechy. Ženy v úzkých džínech, dohlížející na děti. Muži s protáhlými tvářemi a zvětšujícím se břichem, jak sedí na lavičkách a čekají na nic. Nejspíše se divili, co tady dělá auto, jako bylo to naše – spolu s lidmi, kteří se tady v okolí příliš nevyskytovali: muž v bílé košili a tmavém obleku a žena se strohým pracovním účesem.

A pak už jsme se vzdálili od domů a byli zase na cestě, mezi dalšími poli. Postřehl jsem bavlníková pole, kde chuchvalce bavlny vypadaly jako popcorn, a říkal jsem si, jak ta samá země před 150 lety byla pokryta tou samou plodinou; Občanská válka a lidé, kvůli kterým se bojovala, se vám vždycky vtírala na mysl, když jste projížděli Jihem.

Zazvonil mi telefon a já ho zvedl.

Hlas mého protégé zněl naléhavě. „Abe.“

Narovnal jsem se v ramenou a zeptal se, „Sjel z dálnice?“ Nepřipadalo mi to příliš vážné; my z ní sjeli před více než hodinou a půl. Útočník by stejně byl minimálně o čtyřicet mil dál.

 „Ne, pořád sleduje návnadu. Ale něco se stalo. Volal z mobilu. Když se odpojil, bylo to zvláštní: otíral si tvář.  Předjel jsem dvě auta, abych se k němu přiblížil. Vypadal, že pláče.“

Zrychlil se mi dech, jak mě napadaly různé důvody. Až nakonec se objevil jeden důvěryhodný a velmi znepokojující: Co když útočník předpokládal, že zkusíme nasadit návnadu a sám jednu použil? Přinutil někoho, kdo ho připomínal – stejně jako my skřítkovitého chlápka v naší návnadě – aby nás sledoval. Hovor, o kterém můj protégé mluvil, mohl proběhnout mezi řidičem a skutečným pachatelem, který s největší pravděpodobností držel jeho ženu nebo dítě jako rukojmí.

Ale tohle pak znamenalo, že skutečný útočník mohl být kdekoliv jinde a –

Na chvíli nás oslnil bílý pruh z Fordu pickupu, který se najednou objevil u staré, opuštěné benzínky po levé straně a připojil se na cestu. Auto, zepředu chráněné velkými nárazníky, nám narazilo do boku ze strany řidiče a přes vysokou trávu nás postrčilo do mělkého příkopu. Alissa ječela a já bručel bolestí. Slyšel jsem, jak protégé volá mé jméno, a pak mobil i handsfree vyletěly z auta, jak do mě narazil airbag. 

Spadli jsme z asi pět stop vysokého srázu a velmi nedramaticky skončili na rozbahněném dně příkopu.

Očividně si naplánoval útok naprosto dokonale - než jsem si vůbec stihl odepnout pás, abych dosáhl na pistoli, rozmlátil boční okno a tím stejným pohybem mě omráčil. Z pásku mi sebral Glock. Vykloubené rameno, říkal jsem si, není tu moc krve. Vyplivnul jsem rozbité sklo, které se mi dostalo do pusy a podíval se na Alissu. Byla taky omráčená, ale nevypadala, že by se jí něco stalo. Zabiják neměl pistoli, jenom tyč, a mě napadlo, že kdyby se jí teď podařilo dostat ven, měla by šanci proplazit se pod okolním porostem a utéct. Šance to nebyla moc velká, ale aspoň něco. Ale to by musela okamžitě vyrazit. „Alisso, uteč! Doleva! Teď!“

Rozrazila dveře a vykulila se ven.

Podíval jsem se zpátky na cestu. Viděl jsem jenom bílé auto, zaparkované na vedlejší cestě u zátoky, do které byste mohly jít lovit žáby a vypadalo přesně jako tucet dalších takových aut, které jsme cestou potkali. Dokonale blokovalo výhled z cesty. Přesně jako jsem já použil náklaďák, abych zakryl náš útěk, pomyslel jsem si ponuře.

Zabiják se zrovna natahoval, aby otevřel dveře na mé straně auta. Bolestně jsem přivřel oči a byl jsem vděčný, že se muž zdržuje u mě. Znamenalo to, že Alissa se mohla dostat dál. Mí lidé znali díky GPS naši přesnou pozici, což znamenalo, že policie sem mohla dojet tak za patnáct, dvacet minut. Měla velkou šanci. Prosím, říkal jsem si a sledoval cestu na dně příkopu, kterou by měla využít k útěku.

Až na to, že ona neutíkala.

Se slzami stékajícími po tvářích stála vedle auta, hlavu sklopenou, ruce zkřížené přes prsa. Byla zraněna více, než jsem myslel?

Dveře povolily a útočník mě vyvlekl na zem, kde mi zkušeně obmotal ruce nylonovým řemenem. Pak mě pustil a já se zhroutil do páchnoucího bahna, mezi cvrlikání cvrčků.

Řemeny? Říkal jsem si. Znovu jsem pohlédl na Alissu, která se teď opírala o auto, neschopná podívat se mým směrem. „Prosím.“ Mluvila k útočníkovi. „Moje matka?“

Ne, nebyla omráčená ani vážně zraněná a já si uvědomil, proč neutíká: protože k tomu neměla žádný důvod.

Ona nebyla cílem.

Já byl.

Celá ta příšerná pravda mi teď byla jasná. Muž, který teď stál nade mnou, se k Alisse nějak dostal už před několika týdny a vyhrožoval, že ublíží její matce, aby si Alissa vymyslela příběh o korupci a vládním dodavateli. Protože se to týkalo armádní základny, ve které jsem znal velitele, vsadil pachatel na to, že budu na případ přidělen. Celý minulý týden poskytovala Alissa muži detaily a našich bezpečnostních postupech. Nebyl to zabiják, ale „lifter“, který ode mě měl získat informace. Samozřejmě o organizovaném zločinu, na kterém jsem právě dělal. Znal jsem totožnost pěti svědků, kteří svědčili u soudu. Věděl jsem, kam je Ochrana svědků umístila.

Alissa mezi vzlyky lapala po dechu „Řekl jste mi…“

Ale lifter ji ignoroval, podíval se na hodinky a přiložil si k uchu mobil – předpokládal jsem, že volal muži v autě, které používal jako návnadu, a kterého padesát mil odtud sledoval můj protégé. Nedovolal se. Naši zřejmě návnadu zastavili hned, jakmile se k nim skrz telefonní hovor donesly zvuky bourajícího auta.

Což znamenalo, že lifter věděl, že nemá tolik času, kolik by se mu líbilo. Přemýšlel jsem, jak dlouho dokážu vzdorovat mučení.

„Prosím,“ zašeptala Alissa znovu. „Moje matka. Říkal jste, že když udělám, co chcete… prosím, je v pořádku?

 Muž na ni pohlédl a, jak jsem předvídal, vytáhl od opasku pistoli a střelil ji dvakrát do hlavy.

Zašklebil jsem se a pocítil bodnutí beznaděje.

Vytáhl z bundy pokrčenou obálku a otevřel ji, klekl si vedle mě a vysypal její obsah na zem. Neviděl jsem, co to bylo. Pak mi sundal boty a ponožky.

Tichým hlasem se zeptal, „Máš informace, které potřebuju?“

Přikývl jsem.

„A řekneš mi je?“

Kdybych vydržel patnáct minut, existovala šance, že se sem místní policie dostane a já ještě budu naživu. Zakroutil jsem hlavou, že ne.

Lhostejně, jako by moje odpovědi nebyly ani správné, ani špatné, se začal připravovat.

Vydrž dvacet minut, poručil jsem si.

O třicet vteřin později jsem poprvé zaječel. Další výkřik následoval krátce poté a potom už každý výdech zahrnoval pronikavé zaječení. Z očí se mi valily slzy a bolest se šířila celým mým tělem jako oheň.

Třináct minut, odpočítával jsem. Dvanáct...

Ale, i když jsem to nemohl říct jistě, uplynulo minut jen šest nebo sedm, když jsem zařval „Dost, dost!“ Přestal. A já mu řekl přesně, co chtěl vědět.

Poznamenal si informaci a vstal. Klíče od auta se mu houpaly v levé ruce. V pravé měl pistoli. Namířil ji doprostřed mého čela a já cítil hlavně úlevu, neuvěřitelnou úlevu, že ta bolest skončí.

Muž ustoupil a lehce přimhouřil oči, jak očekával výstřel, a já zjistil, že jsem -