„Tenhle zní ošklivě, Corte.“

„Mluv,“ řekl jsem do mikrofonu. Seděl jsem u stolu, mobil napojený na hands-free. Položil jsem starý, ručně psaný dopis, který jsem zrovna četl.

„Náš chráněnec i s rodinou jsou ve Fairfaxu. Objevilo se hlášení o lovci a zdá se, že je pod časovým nátlakem.“

„Jak velkým?“

„Několik dní.“

„Víme, kdo ho najal?“

„Negativní, synu.“

Byla sobota, brzy ráno. V povolání, jako je toto, jsme dělali v prapodivné hodiny a délka pracovních týdnů byla nestabilní. Ten můj začal před pár dny a zrovna včera odpoledne jsem dokončil jednu menší zakázku. Dnešek jsem měl strávit úpravou hlášení a papírováním, což dělám velmi rád, jenže v naší organizaci máme stále pohotovost.

„Pokračuj, Freddy.“ Něco se mi nezdálo na tónu jeho hlasu. Když s někým pracujete deset let, i když jen sporadicky, víte už, na co se zaměřit.

  Agent FBI, známý tím, že nikdy neváhá, teď zaváhal. Konečně: „Dobře, Corte, jde o tohle…“

„O co?“

„Tím lovcem je Henry Loving… Já vím, já vím. Ale máme to potvrzené.“

Po chvíli, ve které jsem neslyšel nic než tlukot vlastního srdce a hučení krve v uších, jsem automaticky, ačkoliv zbytečně, podotkl, „Je mrtvý. Rhode Island.“

„Byl mrtvý. Byl nahlášen mrtvý.“

Pohlédl jsem na stromy za oknem, které se houpaly v lehkém podzimním větříku, a pak jsem přejel pohledem svůj stůl. Vypadal úhledně, i když byl malý a levné výroby. Ležela na něm spousta papírů, které všechny, ať už více či méně, upoutávaly mou pozornost, a taky malá krabice, kterou FedEx to ráno doručil do domu, ve kterém jsem bydlel, když jsem zůstával ve městě, jen pár bloků od mé kanceláře. Byla to zásilka z eBay, které jsem se nemohl dočkat. Její obsah jsem měl v plánu prozkoumat o pauze na oběd. Ted jsem ji odsunul bokem.

„Dál?“

„Co se týče Providence? V té budově byl někdo jiný.“ Tím Freddy doplnil chybějící díl skládačky, ačkoliv jsem skoro okamžitě vydedukoval – podle agentova hlášení správně – co se přesně stalo. Před dvěma lety shořelo skladiště, ve kterém se Henry Loving schovával, když unikl z mé pasti, na prach. Lidi z forenzního měli čistou shodu DNA s tělem, které našli vevnitř. I když je mrtvola spálená, zanechá za sebou asi deset milionů vzorků té otravné deoxyribonukleové kyseliny. Kterou nemůžete nijak schovat nebo zničit, takže ani nemá smysl to zkoušet.

Ale co udělat můžete, je dostat se poté k laboratorním technikům, kteří mají DNA na starost a přinutit je lhát – potvrdit, že tělo bylo vaše.

Loving byl typem člověka, který by očekával mou past. A než by šel po mých chráněncích, vymyslel by záložní plán: unést bezdomovce nebo uprchlíka a nastrčit ho do skladiště, jenom pro případ, že by později potřeboval utéct. Navíc to byl chytrý nápad, vyhrožovat laboratornímu technikovi, a nebylo to vůbec nereálné, vezmeme-li v úvahu, že zvláštním uměním Henryho Lovinga bylo právě manipulování s lidmi, aby je přinutil dělat věci, které dělat nechtějí.

Takže, najednou muž, jehož smrt v plamenech způsobila mnoha lidem úlevu – zašel bych tak daleko, že bych řekl i radost – byl teď zase až příliš naživu.

Stín ve dveřích. Byl to Aaron Ellis, hlava naší organizace, muž, kterému jsem se přímo zodpovídal. Blond, se zastrašujícími širokými rameny. Jeho tenké rty se od sebe oddělily. Nevěděl, že telefonuju.

„Slyšels? Na Rhode Islandu – vůbec to nebyl Loving.“

„Právě mluvím s Freddym.“ Ukázal jsem na hands-free.

„Moje kancelář, za deset minut?“

„Budu tam.“

Zmizel na svých hbitých nohách uzavřených v střapatých mokasínách, které se bily s jeho světle modrými kalhotami.

  „To byl Aaron,“ sdělil jsem agentovi FBI, který seděl v kanceláři asi deset mil ode mě.

„Já vím,“ odpověděl Freddy. „Můj šéf zasvěcuje tvého šéfa. Já zasvěcuju tebe. Budeme pracovat společně, synu. Zavolej mi, až budeš moct.“

„Počkat,“ řekl jsem. „Ti chráněnci ve Fairfaxu? Poslali jste nějaké agenty, ať se o ně postarají?“

„Ještě ne. Ted jsme se to dozvěděli.“

„Hned tam někoho dostaňte.“

„Loving zřejmě ještě není nikde blízko.“

„Stejně to udělejte.“

„No –„

„Stejně to udělejte.“

„Vaše přání, a tak dál, a tak dál.“

Freddy se odpojil, než jsem mu stihl říct cokoliv dalšího.

Henry Loving…

Chvíli jsem jen tak seděl, než jsem se zase zahleděl z okna neznačeného ústředí mé organizace - z velmi ošklivé budovy, ošklivé ve stylu sedmdesátých let - tady ve Starém Městě Alexandrie. Díval jsem se na trsy trávy, na starobylý obchod, Starbucks a několik keřů, které ohraničovaly parkoviště. Keře byly seřazeny v lajně, která vedla k Zednářskému chrámu, jako by je tam nasadil někdo z knihy Dana Browna a posílal tak zprávu využitím krajiny radši než emailem.

Můj pohled se stočil zpátky ke krabici od FedExu a papírům, které ležely na stole.

Jeden sešitý štos se týkal pronájmu bezpečnostního domu blízko Silver Spring v Marylandu. Budu tam muset vyjednat snížení nájmu, samozřejmě s použitím falešné identity.

Další papír byl propouštěcí rozkaz pro chráněnce, kterého jsem včera úspěšně předal dvěma mužům se strohým výrazem a ve stejně strohých oblecích, kteří měli kancelář v Langsey ve Virginii. Podepsal jsem rozkaz a položil ho do krabice s vyřízenými záležitostmi.

Poslední z papírů, ten, který jsem četl, když mi zavolal Freddy, jsem sebou přinesl, aniž bych to ve skutečnosti měl v úmyslu. Minulou noc jsem v domě našel deskovou hru, jejíž pravidla jsem si chtěl znovu pročíst, a když jsem otevřel krabici, objevil jsem tohle – starý seznam věcí na oslavu, se jmény hostů, které jsem chtěl pozvat, seznamem potravin a dekorací, které koupit. Bezmyšlenkovitě jsem nažloutlý papír zastrčil do kapsy a objevil ho až dnes ráno. Oslava proběhla už před lety. A byla to poslední věc, kterou jsem se teď chtěl zabývat.

Podíval jsem se na písmo na vybledlém obdélníku a strčil papír do skartovačky, která ho ve vteřině roztrhala na cucky.

Krabici z FedExu jsem uložil do sejfu za stolem – nic úžasného, žádný oční skener, jenom kombinační zámek – a vstal jsem. Natáhl jsem si tmavé sako přes bílé tričko, což jsem do práce obvykle nosil, dokonce i o víkendech. Vyšel jsem ze své kanceláře, otočil se vlevo, a vydal se k šéfovi po dlouhém, šedém koberci, který na některých místech osvětlovalo slunce, slabě prosvítající skrz zrcadlová neprůstřelná okna. Má mysl už se ani v nejmenším nezabývala pozemkem v Marylandu, balíčky z donáškové služby ani nechtěnými připomínkami minulosti, nýbrž se plně soustředila na opětovné zjevení Henryho Lovinga – muže, který v rokli u bavlníkového pole v Severní Karolíně před šesti lety mučil a poté zavraždil mého učitele a blízkého přítele, Abea Fallowa, zatímco jsem skrz zapnutý telefon poslouchal jeho vřískot.

Sedm minut křiku, dokud se mu nedostalo milosrdné kulky, která nebyla vůbec vystřelena z milosti, ale jako záležitost profesionality.